Chcete se hrdě poplácat po rameni, získat dobrý pocit, udělat druhým a sobě radost? Zkuste někomu pomoci nebo něco darovat, pokud se to úplně nezpacká, tak to funguje skvěle.

Následující řádky jsou i trochu osobní, pokud to někoho nezajímá, tak prosím přeskočte na předposlední odstavec nebo rovnou sem: https://cecinafrica.cz/donations/

Původní myšlenka vznikla asi před 7 lety, když jsem dobrovolničil v sirotčinci a vzdělávacím centru u salesiánů v Zambii - napadlo mě založit v Africe školu. (Více o dobrovolnictví zde.) Taková myšlenka asi napadne kdekoho. Ale už po dvou letech v roce 2017 jsem měl k uskutečnění této myšlenky blíže než ostatní, protože jsem se v Africe oženil s Afričankou (Zambijkou). (Více o Více o zambijské svatbě zde.) Školku jsem měl pořád na paměti, ale po pár společných měsících strávených v Zambii a JAR, jsme se odstěhovali do ČR.

Nicméně, první pokus o založení školy/školky jsem zahájil ve spolupráci se zambijským švagrem a švagrovou hned, jak jsme se s manželkou přestěhovali do česka. (Švagrová je učitelka a švagr je gospelový zpěvák a sem tam má nějakého klienta na soukromé doučování.) Po pár týdnech, jsem viděl, že založení školky takto nepůjde. I přesto, že komunikace funkovala výborně, informace, které jsem od švagrů pro založení školky dostával, byly vždycky neúplné, nekonkrétní, nejasné… Tak zakládání školky zkončil, ještě před tím než pořádně začalo.

Proč to nefungovalo?

Nechci, aby to vyznělo, že problém byl na jejich straně. Problém byl v tom, že informace, které jsme chtěl, např. lokalita, ceny pronájmu budovy/místností, ceny vybavení, formality k založení školky… není pro běžného afričana jednoduché získat. V česku si člověk sedne na pár hodin k internetu, projde a porovná si různé možnosti a nabídky, obtelefonuje nebo obepíše úřady a za pár dní může vytvořit konkrétní plán. V africe to tak zatím ještě úplně nefunguje a před pěti lety to takto vůbec nefungovalo. Člověk musí vědět, kde se co vyřizuje, jít tam osobně, někdy i hodiny čekat nebo to zkusit další den. Když chce porovnat ceny, ať už zboží nebo nájmů, musí jednotlivé obchody obcházet (což je bez auta velmi složité i nákladné - hromadná doprava je poměrně drahá a omezená) a navíc se často za prohlídku domu k pronájmu platí.

Pro Zambijce s podprůměrným nebo i průměrným místním platem, je to poměrně náročné. Tyto věci jsem si tenkrát tak úplně neuvědomoval a proto jsem nerozuměl tomu, proč mi švagr nemůže poslat konkrétní informace. Pro ně (je to asi dáno místní mentalitou a tím, že v takové realitě žijí) je zase těžko pochopitelné, proč se pořád ptám na tak konkrétní věci a chci mít jasno za co a kolik budu platit a jak to bude fungovat. Sám v těchto věcech (mít do detailu popsaný každý bod plánu) nejsem perfekcionista, tak mi nepřišlo, že po nich chci moc konkrétních informací. Ale prostě to nefungovalo.

Back to the Czech Republic for a while, and the punch of a lifetime for my wife 

Mezitím jsem začal učit na základní škole v Moravském Berouně angličtinu, finančně podporovat sestru a bratra od Ruth (manželky) ve vzdělávání, dělal jsem vestavbu v podkroví našeho domu a také se nám narodil Gabriel. K tomu jsem si přivydělával přednášením a seminářem o cestovním ruchu na univerzitě Palackého v Olomouci. Potom začalo Covidové období a Ruth zemřev v Zambii tatínek. Kvůli lock-downu mu nemohla jet ani na pohřeb.

Tato smutná událost přispěla k našemu rozhodnutí postavit v Zambii dům. Jedním důvodem bylo, abychom mohli přijet navštívit rodinu i s dětmi a měli kde bydlet. Druhým urgentnějším důvodem bylo to, aby po smrti manželčina táty měla její maminka kde bydlet. (Táta pracoval jako hlídač ve státním podniku, kde měl nárok na státní byt, ovšem po jeho smrti nárok na tento byt pro rodinu zaniká.) Tím, že se maminka starala o nemocného bratra (který jí zemřel pár měsíců před manželem), tři své nezletilé děti a další dvě děti své sestry, musela přestat se svým drobným podnikáním - dělala kadeřnici. Jediným příjmem byla manželova nevelká výplata. Po jeho smrti se pro rodinu vše zkomplikovalo, proto jsme se domluvili, že v Zambii postavíme dům, kde bude maminka moci bydlet, až ji stát vystěhuje; a my budeme mít kam přijet až pojedeme na návštěvu. Maminka celou stavbu řešila za nás a my jsme ji finančně podporovali. Na jednu stranu stavbu, provázelo spoustu komplikací, na druhou stranu byrokacie nám překvapivě průběh stavění nijak neomezovala.

Vznik myšlenky na život v Zambii a proč jsem dvakrát ukončoval pracovní vztah?

Během dalšího roku, kdy stavba pořád probíhala, jsme s manželkou začali uvažovat, že bychom se mohli do Zambie na nějakou dobu přestěhovat; na rok nebo dva, před tím, než děti půjdou do školy. Chtěli jsme, aby děti poznali africkou babičku a ona je a také jsem chtěl hlouběji porozumět manželčině kultuře. Nebylo to jednoduché rozhodování, ale nakonec jsme je učinily. Dal jsem výpověď v práci (tento rok mi paní ředitelka chtěla dát už smlouvu na dobu neurčitou) a po letních prázdninách jsme měli odletět. Nicméně situace, i přispěním covidu, naším novým přírůstkem Benjaminem a dalšími okolnostmi se změnila natolik, že jsem prvního října nastoupil zpět na ZŠ v Moravském Berouně. Tato možnost, vrátit se na své původní místo, opět na plný úvazek, měsíc po začátku školního roku, mě utvrdila v tom, že odklad odletu byla správná volba. To už jsem se s vedením školy předem domluvil, že budu učit jen daný školní rok a včervnu opět zkončím.