Sdílení špatných zkušeností z dobrovolnictví nebo cestování.

Nesuďte rychle a učte se před šířením negativity.

Pomluva je jedna z nejhorších věcí, kterou lze napravit; proto je v některých zemích považována za trestný čin. Samozřejmě ne každá pomluva je trestný čin, ale vždy může být krutá.

Někdy šíříme nevědomky zavádějící informace, které se mohou jevit jako pomluvy. Bohužel se možná nikdy nedozvíme pravdu a strávíme celý život pocitem křivdy kvůli nepochopení a tvrdohlavosti odmítání se učit.

Dovolte mi, abych vám řekl příběh, který jsem zažil při dobrovolnictví v Zambii (Afrika). Začnu trochu zeširoka, ale brzy se dostanu k věci.

Dobrovolná služba, kterou jsem absolvoval

Dobrovolná služba, kterou jsem absolvoval, trvá obvykle 12 měsíců a před jejím uskutečněním probíhá osmivíkendový přípravný kurz rozložený do jednoho roku. (Měl jsem výjimku a dobrovolnictví jsem si zařídil jen na čtyři měsíce kvůli studijnímu programu a výzkumu.) Už jsem měl nadprůměrné cestovatelské zkušenosti; kromě cestování po Evropě, USA a Středním východě jsem předtím dva měsíce dobrovolně pracoval v Indonésii, čtyři měsíce ve Spojeném království a měsíc jsem strávil s dobrovolníky v Indii. Pracoval jsem s Indy, Indonésany, Západoevropany a Východoevropany, dokonce i s Američany.

Tímto úvodem chci jen poukázat na to, že i když jsem se už setkal s pár dobrovolnickými programy, různými kulturami a žil v různých zemích, po dobrovolnictví v Africe jsem málem udělal velkou chybu.

Podrobnosti o problému

Pracoval jsem v dětském domově se vzdělávacím centrem, kde jsem dopoledne učil dospělé ICT na učilišti a odpoledne jsem pak pomáhal dětem učit se.

Když jsem přijela do tohoto centra, přinesla jsem velký 25kg kufr plný věcí pro děti (penálky, pastelky, omalovánky, hry atd.) První den pobytu jsem ho odvezla sestrám (jeptišky ), kteří centrum provozují, za předpokladu, že je dají dětem. Po pár týdnech jsem si všiml, že děti nedostaly nic, co jsem přinesl, dokonce ani hry. Ani po pár měsících nic nedostali a já jsem byl zklamaný a naštvaný. Na konci mého čtyřměsíčního pobytu děti stále nic nedostaly, ale já začala chápat.

Díky prodlouženému pobytu a komunikaci s místními obyvateli a dalšími dobrovolníky (z nějakého důvodu nebylo možné mluvit přímo se sestrami) věřím, že sestry využily ta stehna, která jsem přinesl, lépe než pro sirotky v centru .

Co se stalo?

Realita byla taková, že sirotčinec byl velmi dobře nastaven a sirotci oproti většině dětí žijících v Zambii byli materiálně dostatečně zajištěni. Měli jídlo třikrát denně, vzdělání, přístup do knihovny, sportovní potřeby, odpolední programy, dokonce i televizi. Mnoho dětí v Zambii má štěstí, když mají jídlo jednou denně a mají šanci naučit se číst a psát. I když předpokládám, že život sester provozujících centrum byl docela dobrý, jejich rodiny mohly žít v žalostných podmínkách a také rodiny sociálních pracovníků. Proto, když jsem se to dozvěděl, myslím, že sestry lépe využily všechny ty věci, které jsem přinesl, když je daly svým rodinám a rodinám sociální pracovnice místo dětí v sirotčinci, které už měly mnoho světských věcí.

Těm dětem v sirotčinci chybí rodiče a rodičovská láska, ale to je v Africe zcela běžné i u dětí, které mají oba rodiče. Předpokládejme, že někteří rodiče nemají práci nebo mají velmi špatně placenou práci, což je v Africe běžná realita. V tom případě dají své dítě nebo děti některým příbuzným, kteří žijí v lepších podmínkách. Obvykle musí tyto děti velmi tvrdě pracovat u svých příbuzných a své rodiče mohou vidět jen jednou za rok, ale na oplátku mohou chodit do školy a denně jíst. V tomto případě by možná bylo ještě lepší bydlet v nějakém sirotčinci, kde se vám dostane dobré péče a bude se s vámi hezky zacházet. To samozřejmě nelze paušalizovat.

Řeknu vám jeden konkrétní životní příběh:

Jedna sociální pracovnice se se mnou podělila o to, že má rodinu a děti, které bydlí hodiny (možná 8 nebo 10 hodin) od svého pracoviště, a navštěvuje je jen dvakrát ročně. V tomto sirotčinci pracuje, protože je to jediný způsob, jak finančně podpořit své děti a rodinu. Její děti musí chodit do školy a zpět domů každý den pěšky, přičemž jedna cesta trvá asi 1,5 hodiny. Mají jedno jídlo denně: kukuřičnou kaši a několik dýňových listů. A jsou vděční svému učiteli, když je po škole pustí na chvíli do knihovny. I když její děti měly matku, ta s nimi nemohla být kvůli přežití a zajištění jejich vzdělání. Doufejme, že příbuzní jsou lepší volbou než sirotčinec, ale bohužel tomu tak vždy není.

Osobně jsem slyšel několik dalších životních příběhů, jako je tento, ale po celém světě jsou stovky tisíc neprivilegovaných životů.

Co by se tedy stalo, kdybych se o této africké realitě nedozvěděl a jen věděl, že jeptišky mé dárky sirotkům nedávají, ale nechávají si je pro sebe? Cítil bych se ukřivděný a rozrušený a mluvil o tom se svou rodinou a přáteli a oni by dále sdíleli tyto zavádějící informace. Během své dobrovolné služby jsem se setkal s více problémy a chtěl jsem tam mnoho věcí změnit. Dělejte je jinak, „lepším“ způsobem (evropským způsobem). Cítil jsem se ukřivděný a nechápal jsem vysvětlení místních a někdy bylo docela těžké něco přijmout.

Závěrečné myšlenky

Naštěstí po dalších dvou letech strávených v Africe jsem se naučil, že funkční přístupy v Evropě nebo USA ne vždy v Africe fungují; metody, které jsou pro Evropany nebo Američany účinné v afrických podmínkách, budou neúčinné nebo nebudou fungovat vůbec. Teď už rozumím těm problémům, kvůli kterým jsem se cítil ukřivděný a rozrušený, ale trvalo mi to měsíce života v Africe a učení se od své zambijské manželky a její rodiny.

Neříkám, že všechno v Africe je dobré, když tam strávíte určitý čas a vezmete si Afričana. Ale pravděpodobně uvidíte různé problémy z různých úhlů pohledu. A zjistíte, že stejně jako se Afrika může mnohému naučit od vyspělých zemí, mohou se tyto vyspělé země také mnohému naučit od Afriky.