Sdílení špatných zkušeností z dobrovolnictví nebo cestování.

Nesuďte rychle a učte se před šířením negativity.

Pomluva je jedna z nejhorších věcí, kterou lze napravit; proto je v některých zemích považována za trestný čin. Samozřejmě ne každá pomluva je trestný čin, ale vždy může být krutá.

Někdy šíříme nevědomky zavádějící informace, které se mohou jevit jako pomluvy. Bohužel se možná nikdy nedozvíme pravdu a strávíme celý život pocitem křivdy kvůli nepochopení a tvrdohlavosti odmítání se učit.

Let me tell you a story I’ve experienced while volunteering in Zambia (Africa). I will start a bit broadly, but soon I will get to the point.

Dobrovolná služba, kterou jsem absolvoval

The voluntary service I was undertaking usually lasts 12 months, and before it takes place, there is an eight-weekend preparation course spread through one year. (I had an exception, and I arranged my volunteering for only four months due to my study program and research.) I already had an above-average traveling experience; besides traveling within Europe, the US, Middle East, I had previously volunteered for two months in Indonesia, for four months in the UK, and spent a month with volunteers in India. I worked with Indians, Indonesians, Western and Eastern Europeans, even Americans.

By this introduction, I just want to point out that even if I already came across a few volunteer programs, various cultures and lived in different countries, I almost made a big mistake after volunteering in Africa.

Podrobnosti o problému

I worked in an orphanage with an educational center where I taught adults ICT at training school in the mornings, and then I used to help children study in the afternoons.

Když jsem přijela do tohoto centra, přinesla jsem velký 25kg kufr plný věcí pro děti (penálky, pastelky, omalovánky, hry atd.) První den pobytu jsem ho odvezla sestrám (jeptišky ), kteří centrum provozují, za předpokladu, že je dají dětem. Po pár týdnech jsem si všiml, že děti nedostaly nic, co jsem přinesl, dokonce ani hry. Ani po pár měsících nic nedostali a já jsem byl zklamaný a naštvaný. Na konci mého čtyřměsíčního pobytu děti stále nic nedostaly, ale já začala chápat.

Díky prodlouženému pobytu a komunikaci s místními obyvateli a dalšími dobrovolníky (z nějakého důvodu nebylo možné mluvit přímo se sestrami) věřím, že sestry využily ta stehna, která jsem přinesl, lépe než pro sirotky v centru .

Co se stalo?

The reality was that the orphanage was very well set, and the orphans, compared to the majority of children living in Zambia, were materialistically sufficiently secured. They had meals three times a day, education, access to a library, sports equipment, afternoon programs, even television. Many children in Zambia are lucky if they have a meal once a day and have a chance to learn reading and writing. Though I am assuming the life of the sisters running the center was quite good, their families could live in deplorable conditions and social workers’ families too. Therefore after learning this, I think that the sisters made better use of all those things I brought if they gave them to their families and the social worker’s families instead of the children in the orphanage who already had many worldly things.

Těm dětem v sirotčinci chybí rodiče a rodičovská láska, ale to je v Africe zcela běžné i u dětí, které mají oba rodiče. Předpokládejme, že někteří rodiče nemají práci nebo mají velmi špatně placenou práci, což je v Africe běžná realita. V tom případě dají své dítě nebo děti některým příbuzným, kteří žijí v lepších podmínkách. Obvykle musí tyto děti velmi tvrdě pracovat u svých příbuzných a své rodiče mohou vidět jen jednou za rok, ale na oplátku mohou chodit do školy a denně jíst. V tomto případě by možná bylo ještě lepší bydlet v nějakém sirotčinci, kde se vám dostane dobré péče a bude se s vámi hezky zacházet. To samozřejmě nelze paušalizovat.

Řeknu vám jeden konkrétní životní příběh:

Jedna sociální pracovnice se se mnou podělila o to, že má rodinu a děti, které bydlí hodiny (možná 8 nebo 10 hodin) od svého pracoviště, a navštěvuje je jen dvakrát ročně. V tomto sirotčinci pracuje, protože je to jediný způsob, jak finančně podpořit své děti a rodinu. Její děti musí chodit do školy a zpět domů každý den pěšky, přičemž jedna cesta trvá asi 1,5 hodiny. Mají jedno jídlo denně: kukuřičnou kaši a několik dýňových listů. A jsou vděční svému učiteli, když je po škole pustí na chvíli do knihovny. I když její děti měly matku, ta s nimi nemohla být kvůli přežití a zajištění jejich vzdělání. Doufejme, že příbuzní jsou lepší volbou než sirotčinec, ale bohužel tomu tak vždy není.

Osobně jsem slyšel několik dalších životních příběhů, jako je tento, ale po celém světě jsou stovky tisíc neprivilegovaných životů.

Co by se tedy stalo, kdybych se o této africké realitě nedozvěděl a jen věděl, že jeptišky mé dárky sirotkům nedávají, ale nechávají si je pro sebe? Cítil bych se ukřivděný a rozrušený a mluvil o tom se svou rodinou a přáteli a oni by dále sdíleli tyto zavádějící informace. Během své dobrovolné služby jsem se setkal s více problémy a chtěl jsem tam mnoho věcí změnit. Dělejte je jinak, „lepším“ způsobem (evropským způsobem). Cítil jsem se ukřivděný a nechápal jsem vysvětlení místních a někdy bylo docela těžké něco přijmout.

Závěrečné myšlenky

Fortunately, after spending two more years in Africa, I have learned that functional approaches in Europe or the US don't always work in Africa; methods that are for Europeans or Americans effective in African conditions will be ineffective or won’t work at all. Now, I understand those issues which made me feel wronged and upset, but it took me months of living in Africa and learning from my Zambian wife and her family.

Neříkám, že všechno v Africe je dobré, když tam strávíte určitý čas a vezmete si Afričana. Ale pravděpodobně uvidíte různé problémy z různých úhlů pohledu. A zjistíte, že stejně jako se Afrika může mnohému naučit od vyspělých zemí, mohou se tyto vyspělé země také mnohému naučit od Afriky.